Pokud opravdu někdo již dlouhou dobu patří k naprosté novinářské špičce, je to právě Michal Kubal, nyní vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství veřejnoprávní České televize a zároveň jeden z moderátorů hlavní zpravodajské relace Události a Události, komentáře. Během své vskutku nabité kariéry navštívil místa, odkud všichni ostatní prchali, oblasti, kde v tu chvíli řádily válka a bída. Ať už se jednalo o bratrovražedný boj v Kosovu či teroristické akce afghánského Tálibánu, nesměl u toho pan Kubal chybět. Není proto divu, že nás velmi potěšila zpráva o chystané besedě s touto významnou osobností české žurnalistiky.

Nakonec se tak stalo ve středu 7. června, kdy jsme se všichni s nemalým očekáváním nahrnuli do školní auly, kde se mělo ono setkání uskutečnit.

Již od samého začátku se vše odehrávalo ve velmi příjemné atmosféře, pan Kubal se choval velmi přirozeně a kultivovaně, jak se na novináře samozřejmě sluší, a vůbec nepůsobil nijak povýšeně. Nekoncipoval tento pořad jako nějakou suchou přednášku, nýbrž se snažil s publikem neustále komunikovat formou otázek, nutno dodat, že místy velmi záludných, které se primárně týkaly mediální gramotnosti a s ní souvisejících dezinformací, obrovského rizika dnešní doby. Zajímavé jistě bylo i jeho vlastní vysvětlení rozdílů mezi zprávou a komentářem, přičemž nás samotné nechal u promítnutých tvrzení hádat, zda se jedná právě o zprávu, tedy objektivní sdělení, nebo komentář, již subjektivně zabarvené stanovisko. Nesmělo chybět ani koření humoru, publikum solidně pobavily „fake news“ například o tom, že paní profesorka Pavlíčková, tělocvikářka tělem i duší, vlastně vůbec neumí lyžovat. Na závěr první části pak padlo několik slov o významu a důležitosti nezávislých veřejnoprávních médií, jejichž existence budiž jasným důkazem, že v naší zemi roste a krásně kvete statný strom demokracie.

Následujících přibližně čtyřicet pět minut se neslo ve znamení všemožných dotazů směřujících na pana Kubala. Právě nyní jsme měli jedinečnou příležitost mnohem hlouběji a detailněji nahlédnout pod pokličku profesionální práce, naše dotazy se velmi často týkaly jeho postřehů a zážitků z jednotlivých oblastí, jež navštívil. Co se mu asi tehdy honilo hlavou, když byl spolu se svými spolupracovníky roku 2004 unesen v Iráku tamními povstalci? Nejistota, toť snad ještě horší nežli strach ze smrti. Samozřejmě nevěděl, že bude po asi pěti dnech propuštěn, z jeho vyprávění mi bylo jasné, že v něco takového vlastně už vůbec nevěřil, musel se jednoduše psychicky připravit na konec, který mohl přijít doslova kdykoliv. Ten pocit si nikdo z nás nedovede představit ani v tom nejhorším snu. V rámci této strašlivé zkušenosti mluvil Michal Kubal i o své rodině a o nepředstavitelně těžkých loučeních. Některé otázky se týkaly také jeho konkrétních názorů a pohledů na danou problematiku. Dovolím si například zmínit můj dotaz ohledně etnické a politické krize v Kosovu, kde jakožto mladý reportér působil za tamní krvavé války. Naprosto otevřeně mi pověděl, že celá jeho balkánská mise pro něj představovala doslovný křest ohněm. Právě tam viděl poprvé na vlastní oči mrtvé lidi, rozstřílené domy a celou zemi v agonii. Po těchto hororových zážitcích jako by mentálně zestárnul o třeba padesát let, všechno tohle líčil s viditelnou pokorou a jakýmsi temným stínem nejen kosovské války.

Na konci pořadu se aulou rozléhal hlasitý a velmi upřímný potlesk. Troufám si tvrdit, že i sám pan Kubal byl spokojen s naším zájmem o jeho profesi. Novinář takové úrovně a prestiže by se při hromadě jiných úkolů mohl na nějakou školní besedu jednoduše vykašlat, on však ne. Za to mu z celého srdce velice děkujeme, žáci i učitelé. Velký dík samozřejmě patří i vedení školy a kantorům, kteří se na přípravě tohoto setkání podíleli a bez nichž by se vlastně ani nic uskutečnit nemohlo. Opomenout nesmíme ani poctivou fotodokumentaci celého pořadu, o níž se postaral Petr Solař ze sexty. Za to mu rovněž děkujeme.

Za studenty GBN, Jan Čáp, septima.